Členky Modrého teamu Aero

Členky Modrého teamu Aero

Nemůžu tvrdit, že jsem je znala, to by byla opravdu domýšlivost, ale s každou jsem se aspoň setkala, četla jsem o nich, poslouchala je na besedách, paní Tiefenbachovou jsem několikrát navštívila.

Věra Vlčková

Poznala jsem jí asi v roce 1965, to od nás chtěl koupit  naši první aerovku mladý muž jménem Ladislav Zetka. V hovoru se zmínil, že jeho matka, provdaná Věra Zetková,  byla členkou Modrého teamu Aero.

Aerovku koupil a s matkou nám domluvil schůzku.  Paní Zetková byla vdova, bývalá kapitalistka, za vlády jedné strany, po komunistických měnových reformách a vázaných vkladech se živila jako řidička Pražské taxislužby.

Okolo třicátých let měla v Mladé Boleslavi malou továrnu na akumulátory Vera. Na značku Aero vzpomínala trochu s trpkostí. Ona měla Waltra, přezdívaného Rudý ďábel, jezdila ráda a dobře.  Úspěchy žen na soutěžích a závodech byly pro aerovky dobrou propagací,  a tak se stávalo se, že koncem týdne jí zavolal prodejní ředitel Leopold Slavík, a oznámil, že v neděli pojede s aerovkou. Omluva vlastním plánem neexistovala,  na její účasti závisel odbyt akumulátorů. Na zážitky z cesty Modrého teamu vzpomínala s potěšením..

Její dcera žila v emigraci, pracovala na zaoceánské  lodi, po roce 1968 emigroval i její syn.

Ela Slavíková

jezdila už od svých šestnácti let. To se ještě jmenovala Ela Chejnová a prodávala prádlo na Vinohradech. Řidičskou zkoušku složila v den osmnáctých narozenin  na vlastním Aero 500. S aerovkou se zúčastňovala hvězdicových jízd, soutěží i závodů, nakonec, kromě mnoha cen a trofejí, získla i srdce a ruku prodejního ředitele továrny AERO Leopolda Slavíka..

Jejím největším úspěchem byla první dámská cena na závodě „1000 mil Československých“, toho se zúčastnila na voze, přestavěném z AERO 662. Motor byl čtyřválec, nejprve sešroubovaný ze dvou dvouválců,  po zkouškách byl blok odlitý vcelku. Vestavěný byl do karoserie bez blatníků, prodloužené o 12 cm. Vůz nebyl příliš spolehlivý, problémy byly s přerušovačem, ale rychlý. Podle vyprávění pamětníků dosahoval rychlosti až 130 km/hod a neměl, jako všechny aerovky v té době, přední brzdy.

Paní Slavíková měla také pilotní průkaz.

Její manžel zahynul při banální dopravní nehodě. V roce 1946 emigrovala a dostala se až do  Brazilie. Asi v roce 1966 navštívila Prahu a přijala i pozvání k účasti na schůzi Aero Car Clubu Praha.

Věra Veselá

z lásky k benzinu přijala první zaměstnání u firmy Tomšů, motocykly NSU, soutěže začala  jezdit na AJS. Provdala se za majitele tiskárny a s aerovkami se seznámila z prospektů. Už v roce 1930 získala na AERO 500 první dámskou cenu na Noční orientační soutěži, pořádané Harley- Clubem. Zúčastňovala se s úspěchem všeho, co se v té době jezdilo, na II. Brandýsském okruhu byla jedinou ženskou účastnicí.

Její poslední aerovka byla  AERO 50 v tmavě zelené metalize, s koženým béžovým čalouněním, prodala jí herečce Zitě Kabátové.

Na konci šedesátých let předala AERO CAR CLUBU PRAHA brož s diamantovými iniciálami MTA, takové všem účastnicím Modrého Teamu věnoval doktor Kabeš. Ještě před několika lety jezdila na chatu s Trabantem. (Jo, kdybych tak věděla, kdy jsem jí navštěvovala, myslím, že jsem za ní jezdila s Wartbutgem 900, tak to muselo být po sedmdesátémčtvrtém roce).