JAROSLAV BRUTAR

Článek o mém otci jsem pověsila na WIKIPEDII. Ještě ten samý den ho nějaký Wikipedista smazal, prý není encyklopedicky významný.  Získání prostoru pro publikaci článku o mém tátovi bylo jedním z důvodů pro založení těchto stránek

Chlouba otce, matky, syna – kamna Brutar z Radotína

Někdy před šedesáti nebo více lety mi táta řekl, že by ho potěšilo, kdyby jméno Brutar nebylo vnímáno jenom jako jeho jméno, ale jako pojem, označení něčeho. Nejsem si jistá, jak by ho uspokojilo, že „brutar“ se stalo označením pro poslední, komunisty výhod zbavenou a zjednodušenou verzi jeho koupelnoprádelnových kamen.

Táta se narodil 30. dubna 1903 v Praze Libni jako prostřední ze tří synů truhlářského mistra Karla Brutara, jeho matka provozovala hospodu Na Velehradě.  Karel Brutar brzy zemřel a vdova se provdala za zaměstnance hospody, Josefa Veldu. Byl to frajer, rád se dobře oblékal a veselil s kamarády, postarší vdovu se třemi malými chlapci bral jako nutnou podmínku k získání hospody. Pro bratry Brutary začala tvrdá léta, museli pomáhat všude, kde jejich mladé síly sotva stačily, častý byl ruční pohon kompresoru do pozdních nočních hodin. Za několik let zemřela i matka a Velda se znovu oženil. Na macechu otec vzpomínal v dobrém, přes to, jak to bylo možné, bratři Brutaři se osamostatnili a najali si byt. Nejstarší, František, stačil ještě dokončit gymnasium, oba mladší se vyučili strojními sazeči.

Táta jezdil na kole, hned jak to výdělek dovolil, koupil si motocykl, podle tehdejších zvyklostí obsahu nejméně 500 ccm. V roce  1929 se táta oženil se sestrou známého motorkáře. Matka vzpomínala na motocykl Indian, který na společných výletech někdy řídila.

Táta se snažil mnohé věci zlepšovat. V zaměstnání mu to působilo potíže, pro jeho nadřízené zlepšovací návrhy znamenaly starosti navíc. Když se propouštělo, byl vždy první, který dostal tak zvaný „pytel“, jak se tehdy výpovědi říkalo. Vydělával, jak to šlo, prodejem polévkového koření po domech, pomáhal matce, která doma šila pro konfekci zástěry, trenýrky a podobné, byl pyšný na to, že s dědečkem Hartmanem pokrýval střechu paláce Dopravních podniků. V jeho pozůstalosti jsem našla doklad prvního pokusu  o samostatné podnikání, nabídku nějakého zařízení použitelného k sázecím strojům.

Já jsem se narodila 1933, a byla jsem trochu  zklamáním, rodiče chtěli kluka. Po roce jsme se všichni stěhovali z družstevního bytu v Braníku do novostavby na konci Radotína. Tady začala historie kamen, nevím, co znám z vyprávění a co jsem viděla na vlastní oči. Tehdy jsem vůbec netušila, že taková obyčejná přítomnost se jednou stane historií.

Domeček byl skromný, měl dvě místnosti s okny do ulice, na zadní straně po celé délce chodbu, ze dvorku vchod. Konec chodby  za dveřmi do kuchyně už byl jaksi nevyužitý. Rozhodnutí chodbu přepažit a přepážku opatřit dveřmi, přišlo rychle.

Za domem byla kůlna, v kůlně měděný kotel zazděný do cihlového hranolu, ve kterém se dole topilo, další zařízení kůlny byla vana z pozinkovaného plechu, lavice a na ní necky s valchou. Prádlo se vyvařovalo v kotli,  kbelíkem přendalo do necek a na valše zpracovávalo. Při koupání se voda  přendavala do vany zase kbelíkem.  – Umí si to dneska ještě někdo představit ?

Žádný div, táta prohlásil, že v nové místnosti (velikost odhaduji asi na 2 x 3 m) bude koupelna. Matka chtěla prádelnu, následovala dost dlouhá a vzrušená debata. Ale matka věřila, že otec dokáže všechno a pronesla tu památnou větu:  „Jaroušku, a nešla by tam udělat koupelnoprádelna ?“

Otec začal tím, že od cikána koupil měděný kotel. (Tehdy ještě cikáni pracovali a uměli s plechem.) V městských koupelnách už se používala vysoká válcová kamna,  zapojená jako průtokový ohřívač, ale dole s ohništěm na pevná paliva.

Dále otec koupil to litinové ohniště na nožičkách, říkalo se tomu „spodek“,  další cikán z tabule pozinkovaného plechu stočil „plášť“, válec, do kterého se vložil kotel,  komolý kužel umožnil nasazení pláště na spodek. Otvor kotle bylo třeba zmenšit, zase posloužil známý cikán, na vršek kotle vyrobil a upevnil tak zvané „klenutí“.

Aby zařízení sloužilo k vyváření prádla, stačilo zmenšený otvor přikrýt poklicí. Voda se přivedla šroubením na klenutí a další trubičkou až na dno kotle. Pro vypouštění vody fungoval princip násosky, prostě když byla přívodní trubka plná, otevřela se trubka pro vypouštění a zavřela přívodní, a dál tekla teplá z kotle, otevíráním přívodního kohoutu se snižovala teplota.  

Požadek pro sprchování byl, dostat teplou vodu z kotle  s otvorem cca 30 cm v průměru půlpalcovou trubkou do výšky asi 1 m nad hladinu v kotli. Při jednom z pokusů otec nafouknul velký gumový míč – netuším, jestli to byla moje hračka, nebo ho už k tomu účelu koupil, a položil ho na otvor klenutí. Míč vyztužil  kastrolem vyhovujícího průměru, kastrol vzepřel násadou od koštěte o strop, zpevněný dřevěnou deskou. A začal napouštět vodu. Vyvinutá síla je v opačném poměru ploch – nějak to souvisí s Archimedovým zákonem. V momentě, kdy se kotel naplnil a voda, zatím studená, měla stoupat do sprchy, začal se zvedat strop, násada naštěstí praskla dřív, než stačila strop demolovat. Známý  konstruktér spočítal, že k připevnění víka by bylo potřeba 16 šroubů M10, ale táta požadoval, aby kotel dokázala obsluhovat jednoruká nešikovná ženská. Nakonec objevil princip Papinova hrnce – oválnému otvoru v klenutí odpovídal tvar prohloubené poklice. Poklice pootočená o 90 stupňů se zasunula pod klenutí, při napouštění vody plavala, těsně před dosednutím na těsnění bylo třeba upravit polohu, do prohlubně uniklo několik kapek a dál už tlak vody udělal své – přitiskl poklici zdola ke klenutí a kotel fungoval  jako průtokový ohřívač.

Podnik se pomalu rozbíhal, první kusy kamen vozil táta k zákazníkům na vlastnoručně vyrobeném dvoukoláku, při větší vzdálenosti dvoukolák připojil za jízdní kolo. Zisky z kusové výroby  dál investoval do rozvoje, do  reklamy, v roce 1939 nechal kamna patentovat v jedenácti státech Evropy.

Rozběh zastavila  druhá světová válka, kovy byly potřeba pro zcela jiný druh výroby. Táta vymyslel a začal vyrábět Gumpresu, zařízení k vlhčení a dělení tehdejších lepicích pásek, ale totálnímu nasazení stejně neunikl. Po několika letech začal vyrábět bižuterii z ovocných pecek, ale to už je úplně jiná historie. V roce 1941 se narodila Hana, jméno dostala po paní Haně Benešové, v roce 1944 se narodila Eva, ta dostala jméno proto, že bylo krátké.

Po roce 1945 se táta vrátil ke kamnům, spodky vyráběla slévárna v Praze 7, na rohu dnešní Komunardů a Jateční, smaltovaný plášť firma Beldík v Dobříši, baterie armaturka v Hostivici u Prahy.

Po roce 1948 dodával kamna pro výstavbu finských domků na Ostravsku, i pro vybavení lodí labsko-oderské plavby. V době největšího rozkvětu firmy měl pronajatý bývalý taneční sál v Radotíně a zaměstnával účetního, sekretářku, skladníka a jednoho, nejvýše dva dělníky pro kompletaci kamen.

Na atraktivní adresy kamna dopravoval starou dodávkovou DKW, býval to vždy výlet pro celou rodinu. Dodnes si pamatuji, s jakou radostí matka po letech válečné nouze nakoupila u majitele tkalcovny materiál pro oblečení celé rodiny. Ještě větší zážitek byla návštěva brusírny skla, majitel za domkem nohou v bačkoře nahodil řemen, který přenášel pohyb vodního kola na transmisi v dílně, velké brusné kotouče se roztočily, začala na ně kapat chladicí voda vedená přímo z potoka. Ukázal, a dokonce dovolil i vyzkoušet, jak se brousí ověsky lustrů. Na půdě měl sklad hotových výrobků, nemohli jsme se vynadívat na tu krásu, matka opět nakupovala. Někdy jsme jeli jen pro potěšení z krásné krajiny nebo jsme navštívili historický objekt v okolí.

Tátovi se nějak podařilo, koupit všechny díly na Tatru 57, mechanik jí stavěl u nás na dvorku, na jaře 1949 byla hotová, v krásném černém laku, se zeleným čalouněním a zelenými linkami.

Ale přišlo nečekané, brutální přepadení. Jedna parta zadržela tátu a prohlédla rodiný domek, druhá parta vyhnala z podniku zaměstnance, sebrala účetní knihy a zabrala sklad,  počkali  také na matku a  na cestě z nákupu jí zabavili Tatru.

O znárodnění nebyly žádné dokumenty, prostě bylo ukradené všechno zboží, i to, které už měl někdo zaplacené, vybavení kanceláří i nářadí, všechny podklady, oba automobily, i když Tatra byla majetkem matky, všechny peníze na účtu.

Nejvíc měli tátovi za zlé, že vykořisťoval dělníky národních podniků. Táta dostal nějaké předvolání, nevěděli jsme kam a na jak dlouho, přišla měnová reforma, já jsem maturovala na průmyslovce, Hance bylo třináct a Evě devět roků, matce bylo jistě hodně těžko, ale nikdy si nestěžovala.  Bez táty jsme prožily i vánoce 1953. Sloužil u PTP, přeškoloval se v cihelně u Košic, vymyslel princip a pro povrchový důl začal vyrábět model zařízení, které mělo překládat koleje pro korečkové rypadlo.

Po návratu si táta vylepšoval kádrový posudek jako údržbář v kamenolomu za Radotínem, matka přivydělávala v kuchyni místní traktorové stanice.

Po ukončení měšťanké školy jsem jako dcera třídního nepřítele neměla nárok na další vzdělání, šla jsem se učit strojní zámečnictví a po roce jsem od podniku dostala doporučení na strojnickou průmyslovku. Sestra Hana po dokončení měšťanky zjistila soukromou adresu tehdejšího ministra školství a vypravila se za ním, že pro tátovu minulost je jí odepíráno další vzdělání – a ministr pomohl. Sestra Eva nastoupila jako kreslička do Keramoprojektu a po několika letech absolvovala večerní stavební průmyslovku, takže jsme nakonec navzdory špatnému třídnímu původu všechny tři získaly střední vzdělání.

Mladší sestra se po rozvodu vrátila k rodičům a ušetřila na družstevní byt, do kterého se s ní rodiče přestěhovali. To už byl táta v důchodu, ale chuť stále něco zlepšovat a podnikat, ho neopustila. Bylo velice obtížné, cokoliv připevnit na stěny panelákových bytů. Táta objevil vhodné lepidlo a začal vyrábět soupravy pro nalepení lehčích předmětů na zeď, posléze koupil nastřelovací pistoli, absolvoval kurs, a jako důchodce dostal i živnostenský list na nastřelování hřebů. Do čerstvě dokončených bytů roznášel letáky – a živnost prosperovala, brzy pro něj o sobotách a nedělích pracovali oba zeťové. Od roku 1980 bojoval s opakovanou mrtvicí, zemřel v srpnu 1983. Matka zemřela 6. září 1989. Je mi líto, že se rodiče nedožili  konce vlády jedné strany, určitě by je to velice potěšilo.

Zpracováno podle materiálů, které členové rodiny předali do musea kamen v Ostré nad Labem, a které mi paní Libuše Tržická laskavě zapůjčila

ZPĚT NAHORU